Kleinschnittger

Kleinschnittger
Logo
Základní údaje
Právní forma	Společnost s ručením omezeným
Datum založení	1949
Datum zániku	1957
Zakladatel	Paul Kleinschnittger
Adresa sídla	Arnsberg, Německo
Charakteristika firmy
Rozsah působení	Automobilka
Oblast činnosti	automobilový průmysl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kleinschnittger byla společnost vyrábějící minivozy Kleinschnittger v Arnsbergu, Severním Porýní-Vestfálsku v Německu. Založil ji v roce 1949 letecký truhlář Paul Kleinschnittger s finanční podporou společníka, hamburského investora Waltera Lembkeho.

Paul Kleinschnittger začal v roce 1939 s přípravou co nejlevnějšího vozu, který se skládal v podstatě ze starých leteckých dílů. Během druhé světové války byl vývoj pozastaven. Po jejím skončení získával potřebný materiál na opuštěném letišti, kde byly pozůstatky ze zakázaných vojenských letadel. A ve své malé dílně v Ladelundu ve Šlesvicku-Holštýnsku poblíž dánských hranic, kde prováděl opravy techniky pro místní farmáře, pokračoval v jeho konstrukci.

Na začátku roku 1949 představil minivůz Kleinschnittger 98 s jednoválcovým dvoudobým vzduchem chlazeným motorem DKW zdvihového objemu 98 cm³ vzadu.^[1] Složitý diferenciál s mnoha drahými ozubenými koly nahradil jednoduchými volnoběžkami prospěšnými tím, že na vnější straně zatáčky se kolo otáčí rychleji. Minimalistická hliníková karoserie roadsteru s hlubokými výřezy na boku místo dveří měla jediný světlomet.^[2] Čelní sklo pocházelo z vraku letadla a blatníky z motocyklů.^[3] Minivůz byl nakonec označen velmi přiléhavě po svém konstruktérovi – v němčině znamená klein malý a schnittig elegantní, parádní.

Ohromený tisk vzbudil zájem bohatého podnikatele Waltera Lembkeho, který financoval vývoj prototypu do sériové podoby a výstavbu malé továrny v Arnsbergu u Sauerlandu s mnoha kovoobráběcími společnostmi poblíž koupěschopnějšího Porúří.

Přepracovaný minivůz měl motor ILO objemu 123 cm³ napříč v předním převisu. V jednom bloku s třístupňovou převodovkou bez zpátečky, s volnoběžkou, lamelovou spojkou a řetězovým pohonem hřídele přední nápravy.^[4] Písmeno F v názvu symbolizovalo pohon předních kol a číslo 125 objemovou kategorii v cm³.

Motor za mřížkou s velkými průduchy vystačil s náporovým chlazením bez ventilátoru a chladicího pláště.^[5] Palivová nádrž nad karburátorem za motorem nevyžadovala čerpadlo. Startování malého motoru šňůrou žádný akumulátor.

Hliníková karoserie byla přinýtována k trubkovému centrálnímu rámu. Zakřivené přední části blatníků byly nejprve vytvářeny z přebytečných hrnců polních kuchyní Wehrmachtu rozříznutých na polovinu. Hliníková kola s pneumatikami z mopedu byla zavěšena na podélných ramenech, vpředu tlačených a vzadu vlečených, odpružených nastavitelnými gumovými pásy. Kloubové disky byly vyraženy z gumotextilní tkaniny. Pro nedostatek strojů převládala ruční práce. Hliník byl na rozdíl od nedostatkové oceli mnohem dostupnější.

Vůz byl velmi lehký.^[6] Neměl zpátečku, dal se ale snadno zvednout a otočit na předních kolech.^[7] Pomáhalo to i při parkování.^[8] Nebo naklánění vozu bez zvedáku pro výměnu kola. Mnoho řidičů používalo vycházkovou hůl na odstrkávání vozu ze sedadla dozadu. Brzdy stačily mechanické. Omezený zavazadlový prostor byl za sedadlem.^[9] Většinou ho ale obsadila rezervní nádrž pro doplňování nedostatečné 5 l u motoru. Rezervní kolo se dalo namontovat na záď.

Sám konstruktér říkal vozu s nouzovou střechou „motorka se čtyřmi koly a deštníkem“.^[10][11] Byl to první nový sériový německý poválečný vůz. S dlouhou kapotou vypadal sportovně.^[12] Měl ale velmi nízké provozní náklady na úrovni menšího motocyklu. Co na něm nebylo se nemohlo opotřebit, porouchat nebo zničit.

Po zahájení prodeje 25. dubna 1950 rychle stoupl zájem a vůz byl velmi žádaný. Za 1995,- DM se prodával levněji než některé motocykly. Mnozí zákazníci čekali na ten svůj u bran továrny. Na vlakové nádraží se zpočátku tahaly v zápřahu za soukromým vozem Fiat 1400 Paula Kleinschnittgera po patnácti.^[13] Později odvážel mikrobus Volkswagen společnosti hromadně čtyři vozy, dva na střeše a další dva na přívěsu nad sebou.^[14][15] Stejně tak na poměrně úspěšné soutěžní jízdy.^[16] V roce 1953 obsadil závodní Kleinschnittger F125 na Rallye Lisabon-Madrid 2. místo ve třídě do 1100 cm³ za Porsche 356.

Ve srovnání s přibývající konkurencí nenabízel takový komfort,^[17] Postupem času se sice za příplatek nabízel dynamostartér nebo místo ručního ovládání stěračů rozměrný elektromotorek. Vzmáhající se Němci postupně ale kupovali praktičtější dražší větší vozy Lloyd 400 a Goggomobil.

1950     1995,- DM
1951     2300,- DM
1953     2375,- DM
od roku 1953 za příplatek 75.- DM dynamostartér, od roku 1956 sériově

Sebevědomý Paul Kleinschnittger stejně jako mnoho poválečných výrobců přetížil svou společnost ve snaze proniknout na trh s většími vozy, kterému už dominovaly firmy jako Lloyd nebo Goggomobil. V letech 1954 až 1957 postavil několik prototypů malých kupé Kleinschnittger F250, F250C, F250S a F250 Super s maximální rychlostí až 110 km/h, které se vzájemně lišily karoseriemi.^[18][19][20] Žádné z nich se ale nedostalo do sériové výroby.

Kvůli nedostatečné poptávce vyhlásily věřitelské banky na Kleinschnittger v srpnu 1957 konkurz a společnost zanikla. Poté, co od 25. dubna 1950 od 5. srpna 1957 postavila 1992 Kleinschnittgerů. Z konkurzní podstaty Paul Kleinschnittger pořídil náhradní díly a zásoboval jimi uživatele F125.^[21]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kleinschnittger na Wikimedia Commons