Anton Haus

Anton Haus
Narození	13. června 1851 Tolmin Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	8. února 1917 (ve věku 65 let) Pula Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Naval Cemetery, Pula Hütteldorfer Friedhof
Vojenská kariéra
Hodnost	velkoadmirál (1916), admirál (1913), viceadmirál (1910), kontradmirál (1905)
Doba služby	1869–1917
Sloužil	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Složka	Rakousko-uherské námořnictvo
Velel	SMS Erzherzog Franz Ferdinand, SMS Viribus Unitis
Války	Boxerské povstání První světová válka
Bitvy	Bombardování Ancony
multimediální obsah na Commons

Anton Johann Haus (13. června 1851 Tolmin – 8. února 1917 Pula) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1869, absolvoval několik cest kolem světa, uplatnil se jako pedagog a později zastával vysoké funkce v námořní administraci. V letech 1913–1917 byl vrchním velitelem námořnictva a za první světové války proslul jako prozíravý stratég na Jadranu. Jako jediný rakousko-uherský námořní důstojník dosáhl nejvyšší hodnosti velkoadmirála.

Narodil se do slovinsky mluvící rodiny v Tolminu ve Slovinsku, jeho otcem byl podnikatel a statkář Josef Haus (1817–1859). Anton studoval na gymnáziu v Lublani a v roce 1869 vstoupil k rakousko-uherskému námořnictvu.^[1] Prošel výcvikem na školní lodi SMS Adria, na lodích SMS Minerva a SMS Helgoland se poté plavil po Středomoří a na Blízký východ. V roce 1873 získal hodnost praporčíka s přidělením k Hydrografickému úřadu v Pule, kde později sloužil také u námořního arzenálu nebo u jednotek námořní pěchoty. V roce 1875 absolvoval kurz pro důstojníky dělostřelectva a kromě služby u válečného námořnictva se uplatnil i jako navigační důstojník na dopravních lodích. Postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1882,^[2] poručík I. třídy 1885).^[3] Na korvetě SMS Frundsberg absolvoval v letech 1885–1886 cestu na Cejlon.^[4] V letech 1886–1890 vyučoval na C. k. námořní akademii v Rijece^[5] a zde také sepsal v roce 1891 práci Grundzüge der Ozeanographie und maritimen Meteorologie (Základy oceánografie a námořní meteorologie).

K datu 1. listopadu 1894 byl povýšen do hodnosti korvetního kapitána^[6] a na výcvikové lodi SMS Alpha doprovázel na cestách kadety námořní akademie. Působil také u sborového námořního velitelství v Pule, krátce v prezidiální kanceláři námořní sekci na ministerstvu války a v letech 1898–1900 byl přednostou IV. odboru u Námořního technického výboru.^[7] Mezitím získal hodnost fregatního kapitána (1. listopadu 1897).^[8] V dubnu 1900 převzal velení korvety SMS Donau, s níž odcestoval na Dálný východ. K datu 1. ledna 1901 byl povýšen do hodnosti kapitána řadové lodi^[9] a jako velitel křižníku SMS Kaiserin und Königin Maria Theresia^[10] se zúčastnil mezinárodních operací při potlačení boxerského povstání v Číně.^[11] Do Evropy se vrátil v lednu 1902 a byl přidělen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule. V létě 1902 doprovázel na císařské jachtě SMS Miramar arcivévodu Františka Ferdinanda při manévrech námořnictva.

Po návratu z východní Asie působil ve Vídni na ministerstvu války, kde zastával funkci přednosty prezidiální kanceláře námořní sekce (1902–1905).^[12][13] Krátce před odchodem z ministerstva byl povýšen do hodnosti kontradmirála (1. listopadu 1905).^[14] V letech 1905–1906 byl velitelem záložní eskadry složení z bitevních lodí SMS Wien (velitel Konstantin von Schwarz), SMS Monarch (velitel Eugen von Chmelarž a SMS Budapest (velitel Maximilian Njegovan).^[15] V květnu 1907 byl přidělen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule a téhož roku byl od května do října členem rakousko-uherské delegace na II. mírové konferenci v Haagu^[1] V lednu 1908 byl jmenován zástupcem velitele námořní základny v Pule a v letech 1908–1910 byl na vlajkové lodi SMS Erzherzog Franz Ferdinand velitelem eskadry.^[16] K datu 1. listopadu 1910 získal hodnost viceadmirála^[17] a v letech 1910–1912 působil ve funkci prezidenta Námořního technického výboru.^[18] V červenci 1912 převzal funkci inspektora námořnictva^[19][20] a v únoru 1913 se po Rudolfu Montecuccolim stal vrchním velitelem rakousko-uherského námořnictva, respektive šéfem námořní sekce na ministerstvu války.^[21] Dne 1. května 1913 dosáhl hodnosti admirála.^{[22] [1]} Jako velitel námořnictva využíval admirálskou jachtu SMS Lacroma, od srpna 1914 byl jeho vlajkovou lodí SMS Viribus Unitis.

Za první světové války vedl své loďstvo s opatrností (velké bitevní lodě opustily pulský přístav jen dvakrát), přesto (nebo právě proto) se mu podařilo dosáhnout nad početně silnějším nepřítelem několika vítězství. Někdy bývá kritizován za udílení rakousko-uherské imatrikulace německým ponorkám, čímž jim umožnil vést neomezenou ponorkovou válku na Středozemním moři, aniž by se zhoršily vztahy neutrálních zemí s Německem.^[1] Dne 28. května 1916 byl povýšen na velkoadmirála.^[23][24]

V lednu 1917 se těžce nachladil v nevytopeném vlaku cestou z Vídně do Puly a následky zápalu plic zemřel 8. února 1917 na palubě lodi SMS Viribus Unitis. Smuteční rozloučení se konalo o dva dny později 10. února, zúčastnil se jej císař Karel I., arcivévodové Bedřich a Karel Štěpán, za armádu náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, ministr války Alexander von Krobatin, ministr zeměbrany Friedrich von Georgi, dále také terstský místodržitel Alfred von Fries-Skene. Námořnictvo reprezentovali velitel námořní základny v Pule admirál Eugen von Chmelarž a také Hausův nástupce ve funkci vrchního velitele námořnictva Maximilian Njegovan.^[25] Anton Haus byl původně pochován na námořním hřbitově v Pule, v roce 1925 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov ve vídeňské čtvrti Hütteldorf.

Od roku 1887 byl ženatý s Annou, rozenou Trenzovou (1857–1924). Z manželství se narodili čtyři synové, z nichž Walter (1890–1891) a Walter (1897–1901) zemřeli v dětství. Nejstarší syn Otto Johann (1888–1969) vystudoval medicínu a byl vojenským lékařem, další syn Leo Anton (1891–1965) byl důstojníkem v c. k. armádě.

Ve funkci vrchního velitele námořnictva obdržel v roce 1913 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[26] Byl čestným členem C. k. zeměpisné společnosti a C. k. meteorologické společnosti, v roce 1916 získal čestný doktorát na vídeňské Technické univerzitě. Dále získal čestné občanství v Rijece a v černohorských městech Castelnuovo a Tivat. Během kariéry u námořnictva se stal nositelem řady vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[27] In memoriam mu byl v roce 1917 udělen prestižní Vojenský řád Marie Terezie,^[28] s nímž byl na základě řádových stanov spojen nárok na titul barona. Do stavu svobodných pánů byla povýšena vdova Anna s dětmi v roce 1918 (diplom vystaven k datu 1. srpna 1918).^[29][30]

• Vojenský záslužný kříž (1890)
• Služební odznak pro důstojníky (1894)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1902)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1905)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa (1907)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1909)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny I. třídy (1913)
• Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1916)
• komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1917, in memoriam)

• Řád pruské koruny I. třídy (1910, Německo)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (1910, Černá Hora)
• Námořní záslužný kříž III. třídy (1910, Španělsko)
• velkokříž Řádu červené orlice (1914, Německo)
• Železný kříž II. třídy (1915, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1915, Německo)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 201–212 (heslo Anton Haus) ISBN 3-7648-2519-7
• SONDHAUS, Lawrence: The Naval Policy of Austria-Hungary, 1867-1918; Purdue University Press, 1994; 458 s. (kapitoly VI. a VII., s. 224–301) ISBN 9781557531926

• Anton Haus in: Deutsche Biographie
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Haus na Wikimedia Commons